Včera nám skončil letošní rok hokejové extraligy a z mistrovského titulu se radují Oceláři z Třince. Tímto jim gratuluji. Já se však nyní chci podívat na to, jaká to byla sezona pro náš milovaný klub, pražskou Spartu. Nutno podotknout, že zvláštnější sezonu, než jakou jsme mohli vidět letos, s velikou pravděpodobností nikdo z nás nepamatuje.
Na začátek musíme konstatovat jedno. I přes bolavé vyřazení v sedmém zápase semifinále se letošní sezona dá, a myslím, že by se i měla, považovat za úspěch. V posledních dvou sezonách jde křivka výkonů nahoru. Letos jsme získali Prezidentský pohár, byť se nemůžu zbavit dojmu, že to bylo i kvůli tragédii, která se stala v Třinci. Ale už jen to, že jsme o něj bojovali ve vyrovnané bitvě s Oceláři, to je pokrok. Před dvěma lety jsme zachraňovali předkolo v posledním kole, před třemi lety v předposledním. Oproti tomu je loňské třetí místo po základní části a letošní bronzová medaile úplně jinou polívčičkou. Byť souhlasím s pro někoho možná kontroverzním vyjádřením Aloise Hadamczika pro iDnes, že Sparta do špičky nepatří. A je tomu tak. Bohužel se stalo to, že nyní se do ní musíme vrátit tvrdou dřinou a stabilními výsledky. První dvě vlaštovky již máme, další musíme přidat. Jakmile budeme stabilně potvrzovat výkony, že se můžeme dlouhodobě měřit s Třincem či Libercem, tak v ní budeme zpět. Zatím je to takový první záchvěv dobrých časů.
Co se týče marketingového hlediska, tak tam si myslím, že by titul podruhé v řadě patřil Spartě. Vizuály se mi sice letos nelíbily tolik, jako loni, ale i tak patří k tomu lepšímu. I přes covid se povedlo udělat Sparťanskou krev, zvládl se Hold. V první vlně koronaviru se ohromně povedl projekt Sparta On Air. Sparťanský magazín většinou zhltnu na jedno přečtení a připadám si jako malé děcko v cukrárně. Bylo to super a chci ještě. Ale tou top věcí, která se udála, to byl projekt Sparta Backstage a vůbec celá ta koncepce se jménem Sparťanská armáda. Za tohle patří celému týmu Sparty, který se stará o tyto záležitosti, ohromný palec nahoru a také smeknutí klobouku. Myslím si, že tenhle projekt nemá v českém sportu obdoby.
Už nyní je jisté, že Sparta přijde o některé ze svých hráčů. A nejen hráčů, skončil trenér Miloslav Hořava. Dále si svůj ohromný sen, který mu přeju, odchází plnit Lukáš Rousek do Buffala. Matěj Machovský odchází do KHL do Rigy. Tak alespoň mu zůstanou obdobné barvy na dresu. Dále by měli dle informací skončit Honza Košťálek, Robert Říčka (Pardubice), Andrej Kudrna, Matúš Sukeľ (Litvínov). A také to vypadá, že přijde bolestná ztráta v podobě Lukáše Pecha (Motor). Ani ne tak, co se týče výkonnosti (byť Pecháček pokračuje ve svém trendu 35+ bodů za sezonu), ale zejména proto, že po příchodu z Varů se z něj stal tahoun mužstva a nechával pro Spartu srdce. Tenhle odchod by bolel ze všech nejvíc. Postupně se na to připravuju, ale jak se říká, jsou věci, na které se připravit nedá.
Na závěr se hodí přidat poděkování. Hráčům a trenérům za povedenou sezonu, která přinášela více radosti než smutku, byť konec byl hořký jako koňská dávka pelyňku. Vedení v čele s Barborou Haberovou Snopkovou, Petrem Tonem a Jardou Hlinkou, kterým se povedlo tým parádně seskládat, snad budou mít šťastnou ruku i pro příští sezonu. Celému PR týmu za to, že i v téhle době zvládal udržovat kontakt mezi týmem a námi, fanoušky. Pevně věřím, že příští sezonu už nic takového nebude třeba a já budu pravidelně zapomínat hlas v O2 Aréně. Snad vše pomine a my se opět setkáme na tribuně. Ať žije Sparta!