Listopad je tradičně měsícem Sparťanské krve. Řekl bych, že se jedná o asi nejvíce veřejně prospěšnou pravidelnou akci pořádanou sportovním klubem v České republice. A taky akci, která mi pomohla pomáhat tím, že mě dostala k darování krve. Dodnes si to pamatuju.
Před čtyřmi lety jsem stál před Všeobecnou fakultní nemocnicí na Karlově náměstí, koukal na její budovu a uvnitř mě se odehrávala obrovská bitva, zda jít či zdrhnout. Nervozitou se mi klepaly ruce a měl jsem husinu až… v určitých partiích, kde záda přecházejí v nohy. Ale nakonec jsem se přemluvil a šel jsem. A musím říct, že toho nelituju. A to, že letos jsem konečně ukecal bráchu, považuju za jeden ze svých největších překecávacích úspěchů.
Sparťanská krev je v mých očích super akce a klobouk dolů před Spartou, že se tehdy do takové akce pustila a že ji stále pořádá. Dokáže totiž dostat lidi jako jsem já a bratr, tedy ty, co by asi nikdy krev darovat nešli, na křeslo a nechat si vrazit do ruky jehlu. Byť s ní ani jeden nejsme zrovna kámoši. A to je kouzlo celé akce. A tak můžu hrdě prohlásit, že čtvrtý odběr v rámci listopadové Sparťanské krve je za mnou. A ve mě je opět ten krásný pocit, o kterém mi tehdy na mém prvním darování řekla jedna sestra. Že to má smysl a že jsem někomu pomohl. A je to pocit k nezaplacení.